Fosilie Hlodavce z Valče         

Jejímu zkoumání se věnoval mimo jiné slavný francouzský přírodovědec Georges Cuvier; z českých vědců především prof. Oldřich Fejfar.

První literární zmínku o valečských nálezech uvádí v latinsky psaném díle Pamětihodnosti podzemního Saska (Memorabilia Saxoniae Subterraneae) lékař, přírodovědec a sběratel Gottlieb F. Mylius z roku 1718. Vedle kostry hlodavce nazvaného vodní myš (Wassermaus) uvádí i poměrně hojné otisky sladkovodních ryb. Soubor Myliových nálezů z Valče několikrát vystřídal majitele, opakovaně byl pokládán za ztracený – a posléze skončil roku 1841 ve sbírce rodu Schönburgů na zámku Waldenburg u města Glauchau v Sasku, kde je dodnes uložen v tzv. Přírodovědném kabinetu.

Kopii této vzácné fosilie nalezené kolem roku 1690, je možno vidět v mnoha muzeích, v ČR např. v Národním muzeu a v nové stálé expozici Muzea Karlovy Vary.

Doba nálezu hlodavce z Valče na přelomu 17. a 18. stol. byla pozoruhodná pro vývoj přírodovědy – tehdejší učenci se poprvé začali o zkameněliny vážně zajímat. Až dosud se totiž tvrdilo, že fosilie jako hříčky přírody vznikaly zvláštní tvořivou silou při usazování vrstev. Dva evropští přírodovědci – Angličan John Woodward a Švýcar Johann Jacob Scheuchzer – však tehdy vyslovili názor, že zkameněliny jsou doklady skutečného života zničeného náhle velkou celosvětovou katastrofou. Pevně věřili, že touto pohromou byla biblická potopa, kterou nazývali latinským názvem diluvium.

Geologické stáří valečských sopečných popelů a vápenců spadá do spodní části oligocénu. Nálezovou vrstvu se podařilo přesně datovat radiometrickou metodou v laboratořích v Amsterdamu. Tzv. absolutní stáří nálezové vrstvy je 31–32 milionů let.

(zdroj: FEJFAR, Oldrich & STORCH, Gerhard – Das Nagetier von Valec-Waltsch in Böhmen)