Na všech současných mapách nejrůznějšího charakteru dnes v prostoru zhruba mezi Karlovými Vary, Kadaní a Lubencem nenalezneme nic víc než zeleně vyplněné pahorkatiny. Přesto se nejedná o chybu v tisku. Prostor o rozloze cca 280 km² po Doupovském okrese zabral Vojenský újezd Hradiště. Přitom se zde krajina vyvíjela od středověku až do počátku 2. poloviny století jako malebný kout Čech s převážně německým osídlením a pod vlivem německé kultury.

Název města

Roku 1289 zněl název Dupow, staročesky pak Dúpov. Název města byl odvozen zcela logicky od místa, v němž bylo budováno, analogickou příponou –ov ke staročeskému výrazu dúpa, což znamenalo ,,dutina“, nebo také dúpě – ,,díra, doupě, brloh“. Výsledný výraz vyjadřoval „ves ležící v prohlubni, v údolí mezi kopci“, reflektující vrchovinou planinu, v jejímž středu je výrazná eliptická sníženina, která je zbytkem kaldery – prohlubně, vzniklé rozmetáním gigantické třetihorní sopky výbuchem.

Historie Doupova

Doupov bylo město v severozápadních Čechách v Doupovských horách, jehož dlouhá historie začíná možná už kolem roku 1012. Nejstarší písemná zpráva zmiňující Beneše z Doupova je sice až z roku 1281, ale předchůdci rodu zde již dříve zřejmě žili na tvrzi, postavené údajně v roce 1119.

Jediné rytířské městečko na Karlovarsku se roku 1421 stalo terčem křižáckého tažení. Doupovští se tehdy vzdali za slib, že jim bude zachován život. Sotva však opustili svá opevnění, byli všichni pobiti, protože prý: ,,slovo dané kacířům není pro pravověrné katolíky závazné“. V dobách husitských válek je spatřován hlavní národnostní zlom, kdy zde probíhalo dosídlení oblasti Němci.

V roce 1537 získali Doupov Šlikové, kteří konvertovali k luteránům a svoji víru šířili i na poddané. Za jejich éry se dovršilo osídlení území německými osadníky a město bylo v rozkvětu. Kryštof Šlik potvrdil městu ihned po svém nástupu stará městská práva a obdaroval ho dalšími výhodami, například výsadou vaření piva, prodeje soli, povolení týdenních a dvou výročních trhů.

Vývoj po Bílé hoře

Po bitvě na Bílé hoře přišel evangelický hrabě Jan Albín Šlik o svůj majetek, Doupov byl roku 1619 vypleněn císařskými vojsky a rok na to zkonfiskován a následně prodán španělskému rodu hrabat Verdugů a poté Lützowům.

Násilná rekatolizace způsobila emigraci nekatolických měšťanů a s tím spojený úpadek řemesla i celého městečka. Majitelé učinili z měšťanů své poddané. Až do roku 1624 využívali Doupovští pro svoji potřebu panský pivovar. Verdugové to však zakázali a město si roku 1627 muselo postavit svůj vlastní. I ten mu ale páni po čtyřech letech vzali. Když občané protestovali, uvrhli pět měšťanů pro výstrahu do vězení.

Spor o svá práva v čele se soukeníkem J. Kryštofem vyhráli Doupovští definitivně až roku 1745, čemuž předcházely žaláře, pokuty, a dokonce povolání vojenské asistence o 120 mužích. Vítězství však nebylo jednoznačné. Za svá práva se museli obyvatelé Doupova vzdát práva vaření piva.

Rozkvět města a vývoj od 18. století

Z městečka se stalo město oddělené od panství a všechny jeho povinnosti k vrchnosti byly stanoveny jen na roční poplatek 300 zlatých. Druhá polovina 18. století se stala dobou jeho největšího rozkvětu.

Řemesla a služby v Doupově

Zdejší řemeslná výroba se brzy dostala na vysokou úroveň. Doupov byl známý především soukenictvím, plátenictvím, zpracováním kůží a dalšími řemesly. V 19. století zde byla cihelna, přibylo pletení punčoch a malá továrna k výrobě poznamentů a nášivek. Doupov měl panskou palírnu, panský zájezdní hostinec, dva městské hostince, sušárnu ovoce, městskou trdlici na zpracování lnu, valchu, ovčín a pivovar se sladovnou. Služeb přibývalo, po první světové válce byly v Doupově kromě pošty a telegrafního úřadu, četnické stanice, záložny a spořitelny také 2 hotely, 2 vinárny, již 6 hostinců a dokonce 5 cukráren. Vyráběly se zde sodovky a limonády, ale i střešní šindele a blíže nespecifikované bedny. V té době se zde točily 4 mlýny a intenzivně fungovala parní pila. Pěstovalo se obilí a známý „doupovský oves“. V sadech zrály švestky, třešně a proslulé bývaly později zrající doupovské višně. Na doupovských svazích se dobře dařilo včelařství.

Město mělo lékaře, lékárníka, 3 porodní báby, chudobinec a špitál, zámek a dvůr. Roku 1848 se stal Doupov sídlem okresního soudu. V roce 1902 byla do města zavedena železnice. Ve městě se nacházel kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel sv. Wolfganga, kaple Panny Marie, Klášterní kostel sv. Alžběty, gymnázium, čtyřtřídní obecná škola, průmyslová pokračovací škola a kolej Piaristů. Doupov byl půvabným městečkem, které si až do svého zániku zachovalo téměř středověký ráz, jež se odvíjel od územní katastrální situace.

Začátek konce

Velký zlom v kontinuitě historického vývoje nastal po roce 1945, kdy bylo německé obyvatelstvo postupně odsunuto a až do roku 1953 namáhavě nahrazováno osídlením českým. Definitivní konec zdejšího osídlení nastal v roce 1953, kdy bylo započato s budováním vojenského výcvikového prostoru Československé lidové armády na ploše 331,5 km. V praxi to znamenalo likvidaci města Doupova i 67 osad a obcí. Mizely horské samoty a dvorce s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest. Zničena byla valná většina uměleckých a historických památek, mimo jiné kostel sv. Alžběty s freskami J. Kramolína, hřbitovní kostel sv. Wolfganga. Torza sochařské výzdoby Doupova (socha sv. Rocha, sv. Vavřince, sv. Floriána a Panny Marie) můžete vidět v přízemí valečského zámku. Před budovou zámku jsou k vidění části mariánského sloupu včetně erbu rodu Verdugo. Fresky z kostela sv. Wolfganga jsou o roku 2021 instalovány v Hubertově sále v audiovizuální expozici.